Naše cesta IVF - stimulace

Naše cesta IVF - stimulace

Před menstruací jsem byla na kontrolním ultrazvuku, zda je vše v pohodě, těšila jsem se, až si odnesu svoji taštičku s léky. Jenže mi našli cystu, ale prý může s menstruací odejít. Kdyby přišla v sobotu, mám zavolat a domluvíme.

V pátek dorazily děti a já se pořád hlídala, protože už jsem to měla dostat. V sobotu jsem to dostala, ale na kliniku se nešlo dovolat, i když můj doktor řekl, že volat mám. Nevěděla jsem, co dělat, protože stimulování začíná s menstruací. A nechtěla jsem čekat další měsíc. Tak jsem děti poučila a jela na blind na kliniku.

Sedli jsme si do čekárny a když přišla sestra, říká: vás tu nemám 😀
Vysvětlila jsem jí situaci a hned mě zapsala k lékaři, který nás vzal okamžitě, takže jsem všechny předběhla.
Pochválil nás, že je dobře, že jsme dorazili, udělal mi ultrazvuk a cysta byla pryč a sestra nám prý dá injekce na stimulaci.

Radostně odcházíme zase do čekárny a čekáme na sestru, která nám vydá naší taštičku s léky.

Konečně si nás zavolala do sesterny, kde nám ukázala protokol, jaký lék v kolik hodin si mám píchnout. Naštěstí to bylo takové pero, nic hrozného, malá jehlička. Vždy se jen vymění jehla, natočila přesná dávka léku a píchne se do břicha. Takhle jednoduché to je.

Jenže já mám panickou hrůzu z injekci, asi jako z pavouků. Přijeli jsme domů a hned Jess, ukaž, co to máš? Jo, to znám, to jsem píchala tátovi, tak já ti to zítra píchnu, jo? (samozřejmě jiný lék na stejný způsob aplikace).

Začala jsem stimulovat 2. den cyklu ve 21 hodin. Takhle vystresovaná jsem snad nikdy nebyla. Lék jsem si připravila. Pustila jsem si písničku na mobilu, držela Michala za ruku a Jess řekla, tak Mami já píchnu. A pak slyším, jéé to je moc vysoké já to nezvládnu zmáčknout, ale zvládla to nic mi to neudělalo a bylo po všem.

Druhý den to zvládl Michal sám, skoro po každé injekci jsem se rozbrečela, ale ne bolestí, ale emocemi, strachem... Každý den od 20 hodin jsem se klepala ze stresu na injekci.

Dva dny před odběrem vajíček přišla druhá injekce, jenže to už vypadalo přímo jako injekce, a mě se dělalo reálně, zle. Jess řekla, že mi je píchne obě, takže to opět skvěle zvládla a den před odběrem jsem si musela píchnout Clexan, což Jess taky zvládla taky, protože s tím měla velké zkušenosti.

Po lécích jsem měla hodně propíchaný břicho a modřiny, byla jsem unavená, pak nemohla ani moc chodit, protože mě bolely vaječníky, motala se mi hlava. Celou stimulaci jsem proležela na gauči a pracovala v leže. Michal mě nic moc nenechal dělat, hlídal mi jídlo, pití a dost bílkovin, abych neměla hyperstimulační syndrom.