Život bez otce

Tento příběh bude z mého života. Bude vyprávět o tom, jaké to bylo vyrůstat bez otce a jak to teď vnímám.

Jako malá jsem svého otce neznala a dokonce jsem ani nevěděla, jak vypadá. Moje máma všechny fotky ve vzteku zničila, protože jí prý opustil a začal chodit s její nejlepší kamarádkou, bohužel pravdu se už nedozvíme.

Jediné co jsem věděla, bylo jeho jméno a že měl dlouhé vlasy. Často jsem ho hledala ve Zlatých stránkách, že bych mu třeba zavolala, ale nikdy jsem se neodvážila, vždy jsem stála tenkrát ještě v telefonní budce a koukala na to telefonní číslo a váhala jsem, zda mu mám zavolat, nebo ne. Jednou ve městě mi máma ukázala nějakého chlapa, který šel s malou holčičkou se slovy: „Vidíš toho pána? To je tvůj táta.“ Dost jsem na něj zírala, ale viděla jsem jen záda.

Nikdy jsem se doma na něj moc neptala. Máma o něm nic nevěděla, protože se nestýkali. A stejně by mi říkala dokola to stejné, že otěhotněla, že se vzali a pak se nějak pohádali a když šla za svojí nelepší kamarádkou, našla tam tátu. Nic víc.

Pak byla ještě jedna šance ho vidět. Bylo to na jedné akci, kdy za mnou přišla máma a řekla mi, že je tu i táta. Byla jsem dost vyděšená, neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, co mu řeknu, jak se zachovám a zda vůbec budu mít odvahu ho oslovit, ale bohužel jsme ho nenašly.

Nikdy mi nijak nechyběl. Tím, že jsem ho neznala a vyrůstala jen s mámou, a úžasnou babičkou a dědou, jsem nepoznala pocit mít druhého rodiče. Záviděla jsem ale kamarádkám, které měly oba rodiče. Mně však mužský vzor ve výchově plně vynahrazoval děda. Chodil se mnou na vystoupení, představení, k lékaři nebo na můj věneček. Bral mne na výlety, do bazénu a když jsem byla starší tak jsem mu dělala doprovod na plesy a různé společenské akce.

Vše se zásadně změnilo v mých 27 letech. Potkala jsem svého tátu! Stalo se to u mne v práci. Přišel náhodně zkusit, zda tam jsem. První setkání bylo zvláštní. Klepala jsem se a nevěděla, jak se chovat a jak reagovat a bylo vidět, že i on nevěděl, jak začít. Nakonec se první setkání vydařilo. Povídali jsme si dlouhé hodiny a v následujících týdnech jsme se ještě asi třikrát viděli. Vše se zdálo na dobré cestě k vybudování nějakého vztahu. Bohužel se vše opět otočilo a ze strany mého otce zájem o společné setkávání zcela opadl. Hrozně mne to mrzí a je mi z toho dost smutno, hlavně proto, že už mám dvě dcery a oni neznají ani svého dědečka. Ale nechci a nebudu se vnucovat. Opravdový důvod vlastně ani nevím. Mám jen nějaké domněnky. Myslím, že to nezvládl nebo to spíš nezvládla jeho momentální manželka, která byla nejlepší kamarádka mamky.

Plánuji s přítelem svatbu a bohužel nevím, jak svého tátu pozvat. Je to můj otec a měl by mne odvést k oltáři, ale co když řekne ne? Já bych určitě psychicky nezvládla to odmítnutí.  Napíšeme si na narozeniny, svátek a Vánoce a tím to asi končí. Mohu říct, že můj táta je pro mne nadále skoro jako cizí člověk.

Kdo z vás také vyrůstal bez druhého rodiče a to nemyslím, jako že jste chodili na víkendy k tátovi, ale kdo regulérně vyrůstal bez rodiče jako já. 

Za vaše příběhy budu vděčná a protože jsem v článku nemohla vystihnout vše, napadlo mno o tom natočit například video nebo podcast, kde bych o tom mohla více mluvit.